Vyučenec, asistenti a někteří následovníci Josefa Sudka
Ptáme-li se mnoha českých fotografů jaké osobnosti, výstavy či knihy ovlivnily jejich životní i tvůrčí cesty, velice často je zmiňováno jméno Josefa Sudka. Jeho hvězda zazářila již ve 20. letech, o desetiletí později patřil k nejvýznamnějším avantgardním tvůrcům, specialistům na průmyslovou a reklamní tvorbu. Proměna poetiky na počátku druhé světové války, příklon k subjektivismu a cyklus Okno mého ateliéru byly motivovány a doprovázeny i radikální změnou životních postojů. Mimo jiné i orientací na mladé lidi, kteří jej pak doprovázeli celá další desetiletí.
Ateliér na špinavém dvoře pražského Újezdu se ve 40. letech stal útočištěm studentů a začínajících umělců různých oborů. A nejen těch kteří se zde skryli před válkou (jediný skutečný vyučenec ateliéru Jaroslav Kysela, grafici Václav Sivko a Vladimír Fuka), ale i hudebníků, divadelníků a jejich přátel. Úterní hudební večery při gramofonu nebyly útěkem, ale naopak dobrodružnou výpravou do světa klasické hudby, do svobodné zóny, kam ani za okupace, ani v následujících těžkých letech nezasahovala temná realita. Po válce se bezdětný Sudek se sestrou Boženou ujali mladé Sonji Bullaty, židovské dívky přišlé z koncentračního tábora, která se později (po provdání do Spojených států) stala jeho předsunutou hlídkou v zemi za oceánem. Celý život ji oslovoval vtipnou zkratkou uč-muč, a Sonja byla až do smrti na tento jedinečný titul právem hrdá. V 50. letech nalézáme v Sudkově blízkosti střídavě dva mládence, kterým říkal jednoduše asáci. Jedním asistentem byl kolínský rodák, fotograf experimentátor Jiří Toman, který mimo jiné využíval osobitým způsobem Sudkovu panoramatickou kameru. Druhým pak byl syn architekta Pražského hradu Otty Rothmayera Jan Rothmayer, který pod vlivem svého učitele krátkou dobu i fotografoval velkoformátovou kamerou a pozitivy zhotovoval – podobně jako jeho Mistr – technikou kontaktu. Oba mu pomáhali realizovat jeden z největších knižních projektů české fotografie, legendární Prahu panoramatickou (1959). Z povzdálí sledoval tvorbu Josefa Sudka i začínající Jan Svoboda, ale opravdovým jeho asistentem se stal až lékař Petr Helbich, který Sudka přivedl do pralesa Mionší a byl jeho oporou (nejen lékařskou) i v následujících letech. V 60. letech a v prvé polovině následujícího desetiletí, tedy v době pozdního ale zaslouženého zájmu domácích i zahraničních milovníků tvorby Josefa Sudka, se jeho asistentem stal i Jan Strimpl. Ten mu pomáhal hlavně při přípravě několika velice důležitých retrospektivních výstav, které rekapitulovaly autorovu celoživotní tvorbu. Konaly se roku 1976. Jednalo se o výstavní akce Josef Sudek – Souborná výstava fotografického díla v Moravské galerii v Brně, Fotograf Josef Sudek v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze a výstavu Josef Sudek v Cáchách. Josef Sudek jejich přípravě věnoval několik let, prošel podstatnou část svého archivu, dohledal a utřídil dochované dobové pozitivy a ze starých negativů zhotovil několik stovek autorských kontaktních kopií či zvětšenin (zejména prací z 20. let). Právě při této nesmírně složité práci mu byl „k ruce“ jeho mladý asistent Jan Strimpl, který byl v té době již velice zdatným technologem. Na podzim roku 1976 Josef Sudek zemřel, příprava tolika akcí byla heroickou tečkou za jeho výjimečným životem.
V 70. letech se k Sudkově tvorbě hlásila řada autorů včetně mladých studentů pražské FAMU (včetně teoretika a fotografa Jaroslava Anděla), mnozí tvůrci podlehli kouzlu velkoformátových kamer a fotografických kontaktů. Někteří následovníci (a není jich dodnes málo) se vyhranili jako programoví tradicionalisté preferující více než sto let staré technické prostředky a postupy. Příkladem může být dnes velice ceněný krajinář Jan Reich, ale i Karel Kuklík, Bohumír Prokůpek a další autoři. Další hledali jinde a jinak. Svoboda již v 60. letech zaujal přiznanými Sudkovskými variacemi zátiší ústícími v minimalistické kompozice, Petr Helbich pak objevil své téma v nemocnici Na Bulovce a mladý Tono Stano, který také dostal jeden ze Sudkových deskových fotoaparátů, experimentoval s přímou fotografií bez negativu (cyklus Bílé stíny).
Asistent Josefa Sudka Jan Strimpl, stejně jako mnozí jiní, jeho kouzlu také propadl. V poslední době hledá řešení v technicky brilantních barevných kompozicích odkazujících se již v názvech k cyklům Josefa Sudka Skleněné labyrinty a Velikonoční vzpomínky. Tedy na tu část pozdní autorovy tvorby, u jejíhož vzniku Jan Strimpl osobně byl. Tato zcela výjimečná osobní zkušenost je ale jen východiskem, startovací čárou, od níž autor jde dál k novým tématům a kompozicím, v nichž nechává plnou silou zaznít fenomény světla a často i barev. Někdy na nich nalézáme skleněné objekty, jindy je fotografický obraz členěn do nepravidelných pásů připomínajících grafické objekty Jiřího Koláře. Přírodní motivy jsou snímány ve velkém detailu nebo na vyprázdněných plochách písčitého břehu. V neposlední řadě zde nalézáme opět téma okna, podaného dnes v pestré barevné skladbě. Je zřejmé, že setkání s Josefem Sudkem bylo natolik fascinující, že své plody vydává i po takřka polovině století.
Jan Mlčoch
kurátor sbírky fotografie
Uměleckoprůmyslové museum v Praze